CH Y Ť   N I Ť

ZUŠ Choceň, vyučující Dana Kaňková

Průvodní text

Vzhledem k tomu, že letošní ročník přehlídky je zaměřen na komunikaci s výtvarným dílem, chtěla bych nejdřív pár větami přiblížit naši práci s dětmi v této oblasti. Tvoříme:     

a) v rámci dlouhodobých projektů, které přímo sledují určitá umělecká díla a cíleně se jimi zabývají (např. předloňský celoroční projekt  Baroko s dvěma výstavami, slavností s přehlídkou paruk, s vánočním vyvěšováním andělů vytvořených podle předloh z barokních obrazů přímo do města, s natáčením příběhů z barokních krajin a zátiší nebo exkurzí do areálu v Kuksu)

b) v rámci kratších cyklů, reagujících buď na tvorbu určitého období (Funkcionalismus v Chocni) nebo určitého autora (Něco z Gaudího)

c) v rámci různých jiných projektů užíváme nejrůznější přístupy inspirované výtvarným uměním – ve větší míře tím současnějším (F.Skála, Č.Suška, P.Kvíčala, A.Kučerová, A.Šimotová, I.Kafka…)

Projekt CHYŤ  NIŤ (v konkrétním i přeneseném smyslu), kterým obesíláme přehlídku, pracuje s výtvarným dílem cíleně v jedné ze svých větví – v části pro nejstarší žáky, i když na cyklu pracovali všichni moji žáci základního studia.

 „Zamotáni v motanicích“ jsme byli s nejmladšími žáky (8-9 let). Z nastříhanými vlnami různých barev jsme objevovali, jak se stane třeba kousek hnědé nitky žížalou, hůlkou pro dědečka, cestičkou, uschlou trávou ohnutou ve větru, atd. Za podobnými tvarovými asociacemi jsme vyrazili do parku a usilovně je zakreslovali. Když jsme si pak hráli s delšími kousky vln,  na vzniklé motanici jsme pozorovali, jak se která vlna ztrácí mezi druhými, jak kličkuje, která je nad a která pod…Motanici jsme malovali. Také jsme si motanici zkusili na vlastní kůži při jedné pohybové proplétací hře. Měkkost a tvar klubíček, jež jsme si poslepu soustředěně ohmatali nám připomněla, že klubko je oblíbenou hračkou koček. Klubka jsme měli, tak jsme si k nim kočky vymodelovali z hlíny a následně je zkusili kreslit i s nasvíceným stínem. Kdo chtěl, mohl si  vyzkoušet skutečné pletení, každopádně všichni jsme tvořili aspoň to na škrobovém papíře nebo na kresbě pletenin. Obrázky k této části jsou v knize „MOTANICE“ a „Tkaní a pletení“. Nit v této části vystupuje ve své konkrétní podobě, i když při asociačních etudách nabývá symboličtějšího významu.

„Zbloudivši v bludišti“, hledali jsme (se žáky starými 11 – 13 let) záchytné body, drželi se Ariadniny nitě jako symbolu pro záchranu v neřešitelné situaci, abychom nepadli do spárů Mínotaura. Četli jsme si řeckou báji o něm i o jeho přemožiteli Théseovi. Oba protagonisty báje jsme modelovali z hlíny a skládali je do sousoší posledního boje. Vytvářeli jsme spletité chodby na malovaných i papírových bludištích, zároveň jsme si zažili i vlastní bloudění poslepu, psali o svých zážitcích a pak je malovali. Obrazovou dokumentaci najdete v knize „ARIADNINA NIT“.

„Ztraceni v Stratilovi“, lépe řečeno v jeho kresbách. Nit nám tu dává možnost , že se stává výrazovým prostředkem k výpovědi. Žáci od 5.ročníku až po studenty II.stupně pracovali s těmi díly V.Stratila, z nichž se jako z tajemného bezčasí přízračně zjevují věci, osoby a zvířata. Když jsme se na ně poprvé dívali, hledali jsme odpovědi na to, co se zobrazuje, jaké nám to předává sdělení a jakými prostředky. Ptali jsme se tedy na námět, téma nebo obsah a formu. Zkusili jsme si vrstvení linií a pak jimi vyjádřit nějaký obsah – světlo z nároží, světlo uvnitř, všude tma, černá díra…V nedávném barokním cyklu jsme rozpoznávali jednotlivé prostorové plány v barokních krajinách. Z dvou rozměrů obrazu jsme je jeden po druhém „vyzvedli“, postavili jako kulisy a ve třech rozměrech výjev oživili. Pokud bychom se chtěli pokusit o něco podobného se Stratilovými obrazy, jde to mnohem hůře. A přece se naskýtá řešení tím, že linii v ploše nahradí v prostoru nit. My sami se staneme tajemně opředenou bytostí sídlící v obrazu. Každý si našel v učebně, šatně, skladu, místo pro svůj zpřítomnělý obraz. Nějakou chvíli „v obrazu setrváváme“. Potom zapisujeme své prožitky a snažíme se je dostat i do následných figurálních prací. Pomáhá nám v nich užití šablony a otisku barveného provázku. Stále pracuje s principem vrstvení. Ten zůstává i při tvorbě „nitěných knih“ a kdo chce může ho využít i při tvorbě krabiček pro mé „já“. Někdo žáků dává vrstvení řád. Vyznění se proměňuje – ukazujeme si dílo L.Daňka a všímáme si rozdílu se Stratilovými kresbami.  Modelování z hlíny je také ovlivněno prací s nitěmi, provazy a vlnami. Některé části plastik mohou vypadat tak jako kdyby  byly spoutány, jinde se hmota vyduje. Ukazujeme si sochy H.Moora. Vzniklé hlíny kreslíme jako celek nebo pouze detail. Jako poslední fáze této části projektu vznikají minifilmy na téma nitěného dialogu. Připomněli jsme si přitom Švankmajerův animovaný film, který jsme si již promítali při jiné příležitosti.  Obrazová příloha v knížkách „SVĚTLO UVNITŘ“, „SVĚTLO SKRZ MŘÍŽE“, „ČÁRA V PLOŠE – NIT V PROSTORU“.       

Nesmíme zapomenout, že jsme pracovali s vlnami a nitěmi také tak, jak by se nejvíce očekávalo. Mluvili jsme o tkaní látek, o druzích vláken – hlavně přírodních. Mladší žáci tkali z odpadového papírového materiálu dvou barev, starší zjistili, jak pomalu přibývá gobelín a jak o něco rychleji ručně vázaný koberec („Tkaní a pletení“). Jednomu přírodnímu vláknu jsme se věnovali více hedvábí. Kde se bere, odkud se dováželo po Hedvábné stezce, proč nesměl v Číně nosit nikdo žluté hedvábí, za jak dlouho se zakuklí housenka bource, co to byly Hedvábnické jednoty a zůstaly nějaké stopy po té, co sídlila v nedalekém Vysokém Mýtě? Na mnohé z těchto otázek už známe odpovědi.

CO NÁS JEŠTĚ V RÁMCI PROJEKTU ČEKÁ?

Dotáčení filmečků, návštěva gobelínové manufaktury ve Valašském Meziříčí a průzkum pozůstatků po Hedvábnické jednotě ve Vysokém Mýtě.