O nic nemají zájem! Je skoro nemožné přimět je k práci! Když už začnou, stejně nic pořádně nedokončí! Práci se žáky druhého stupně základní školy mohou podobné věty charakterizovat poměrně často. Komu se však podaří zaujmout děti dlouhodobým projektem, motivovat je, aby se opakovaně zabývaly týmž tématem a pronikaly tak hlouběji k jeho podstatě, ten se setká s křehkým údivem a okouzlením ze samotného bytí, s myšlenkami na hranici dětství a dospívání, s překvapivými postřehy. Oceňuji dlouhodobou motivaci a důsledné dotažení projektu Portrét.
L. Kitzbergerová
Projekt portrét navazoval v 7. třídě na několik dílčích setkání s problematikou portrétu a to hlavně setkávání se pomocí fotografie na výtvarných plenérech. Rozvíjel některé otázky, které se při práci objevovaly, otázky o identitě nás samých, o tom jací jsme, jak se ukazujeme svému okolí. Snaha o poznání sebe sama a poznávání druhých kolem nás vedla k malému projektu, zabývajícím se hlavně portrétem z pohledu vnitřního vnímání. Diskuse na téma portrét. Co to je. Jak jej vnímáme. Co si žáci myslí. Je to téma k zamyšlení? Jak se k tomu postaví. To vše práci předcházelo.
První krok – seznámení se se sebou:
Portrét konzum versus mé vnitřní já, to, co je běžné, co o mne každý ví, co by každý odhadl, vše co běžně dělám, čím se s ostatními zabývám, co chci, abych nevybočoval. Poté se zamyslet a na stejnou čtvrtku do těla jako do duše napsat to, co nikdo neví, co na sebe prozradím, co normálně nepřiznám, jak jsem se koukl/a do své duše a co jsem tam objevil/a. Nezabývat a nezdržovat se kreslením a psaním, použít svůj profil fotografovaný černobíle. Vše doplnit anonymitou obrázků a písma z časopisů.
Druhý krok byl portrét jako dotek:
Hledání výrazu, vnitřního já. Nepřemýšlet nad tím, zda umím nakreslit či namalovat portrét, nafotím fotografie, které mne podle mého názoru charakterizují, použít kopírák (ten byl mimochodem největší objev pro většinu žáků a nastalo zkoumání, co to vlastně ten kopírák je, jakou stranou jej položit na papír, a ejhle...). Kopírák byl použit hlavně proto, že nebylo účelem naučit žáky umět kreslit portrét a postavit je tak před těžký, technicky pro ně svazující problém. Šlo zejména o to, zabývat se portrétem samým, jeho výrazem, možnostmi, maskou. Hledat výraz, který vyjadřuje mé nálady, poznání, chutě, myšlení, hledat dotyk sebe sama v tom daném čase, prostoru, rozpoložení.
Třetí krok:
Fotoaparát a já, hledat myšlenku svého já. Jak vyjádřit sebe, to co je pro mne nejcharakterističtější. Zabývat se osvětlením a jeho funkcí ve fotografii a ve výrazu portrétovaného. Zabývat se kompozicí, úhlem pohledu… Zkoumat možnosti digitální fotografie.
Čtvrtý krok byla adjustace, obhájení své práce:
Vybrat podle jejich vlastního názoru nejvíce vypovídající kresby a fotografie, adjustovat je, vystavit svojí práci, vysvětlit a představit svojí práci ostatním a tím se jim představit, ukázat a taky trochu málo beze slov otevřít sám sebe pro své okolí. Po roce napsat si vzpomínku na portrét – jeden ročník, vzpomínám si s odstupem času na tuto svojí práci. Dala mi tato práce něco? Ročník, který má tuto práci na konci minulého roku za sebou, bude teprve tuto úvahu psát. Jde o nesení výpovědi té dané práce. Jde o přezkoumání komunikační účinnosti projektu.
Pátý krok:
Najít paralely v umění a kontexty v průběhu času. Uvědomit si, že se portrétem zabývalo již mnoho umělců, filozofů, lidí. Že v tom nejsem sám. Že mé pocity, s kterými jsem se setkal/a, poznali i jiní, že se nad tímto tématem zamýšleli, že já se nad tímto tématem zamýšlel/a. Hledat v knihách a na internetu. Sám se seznámit s historií portrétu. (Nejvíce žáci nacházeli spojitosti s A.Šimotovou,....)
